pozadi

Výlet s Helenou

24.7. 03 Na čtvrtek jsme si s Helenou naplánovali výlet s koňmi. Jen ona se svým arabem a já se Cidem. Domluvili jsme se, že se sejdeme nad Úterským potokem, hned u kláštera trapistů. Vyrazila jsem, jak domluveno, v půl jedenácté a když jsem na místo srazu dorazila, Helena tam už čekala. Cid nebyl tři týdny pod sedlem, tak na sebemenší pobídku vyrážel kupředu a zrychloval. Doufala jsem, že se za chvíli unaví a zklidní. Jeli jsme z Vidžína podél potoka až do Úterý, kde jsme si hned dali pivo. Vlastně nás žízeň provázela celý den, nebe bylo bez mráčku a pražilo sluníčko. Pokračovali jsme dál, do Bezdružic, po turistické cestě, po zelené značce. Cestou se musí několikrát brodit přes potok. Právě v na takovém místě jsme potkali nějaké lidi se psem. Zrovna jsem jela první, pomalu vjíždím do potoka a zvedám nohy i s třmeny, abych se nenamočila. Cidovi se do vody moc nechtělo, tak jsem se plně soustředila na koně a nevnímala okolí. To byla chyba, neboť pes začal štěkat a Cid se lekl. Udělal poloviční piruetu a začal uskakovat do strany. Byla jsem zmáčená od hlavy až k patě a Cid celý od bahna. Helena si neodpustila poznámku, že by si měli toho psa přivázat.

To ale neměla dělat. Majitel toho psa na nás začal nadávat, že turistické cesty jsou jen pro lidi, že tu nemáme co dělat. Použil i několik vulgárních výrazů. Psa samozřejmě nepřivázal, nechal ho dál pobíhat kolem. Ti lidé měli štěstí, že se cesta rozdvojovala a že nemuseli projít kolem nás, protože Helena byla pěkně naštvaná. Údolí Úterského potoka je ale jinak liduprázdné a tak jsme celou krásnou krajinu měli pro sebe. Střídali jsme všechny chody a cesta rychle ubíhala. Opouštíme údolí a pěšky se drápeme do prudkého kopce, dochází mám humor a energie. Konečně nahoře.

Přes velkou, posečenou louku vidíme Bezdružice. Občas zafouká i větřík a koně ožili. Rozhlížím se po krajině se zahozenou otěží, když Helena pobízí svého hřebce a tryskem vyráží kupředu. Cid na nic nečekal, okamžitě se přidává a já v trysku lovím třmen a otěže. Vidím, že Helena dobírá, už jsme se ale se Cidem chytli a dostáváme se vedle nich. Hřebec dostává znovu pobídku a nyní letíme bok po boku, kolem se míhá krajina a já vnímám jen bušení kopyt a rychlost. Závodíme, až mi uletí kšitovka. Obě brzdíme a vracíme se pro mou čapku. Koníci by ještě běhali, ale máme ještě před sebou dlouhou cestu, tak zase přecházíme do kroku. Přes Bezdružice jsme koně vedli a i dál jdeme po silnici pěšky. Po obou stranách silnice jsou ohrady, nalevo s dobytkem. Domlouváme se, že dojdeme až do Polžic a tam se najíme. I koně potřebují pauzu, přivazujeme je k plotu, odsedláme a koníci se hned začali popásat. Sami si dáváme pizzu, vinný střik a zmrzlinový pohár. Sedíme na terase s výhledem na zříceninu hradu Krasíkov a naši koníci hned za našimi zády, budí pozornost u dětí ostatních hostů. S přeplněnými žaludky sedláme a soukáme do sedel.

Vracíme se do Bezdružic, tentokrát ne po silnici, ale prázdnou ohradou. Koně jsou opět svěží a prodlužují klus, jen my se vezeme jak přeplněný pytel. Pod zámkem stáčíme koníky k našemu dalšímu cílu - vesnici Zahrádky, kde bydlí kamarádka. Lesní cestou, přes hráz okolo rybníka. Na hrázi potkáváme auto, které dost velkou rychlostí projíždí těsně za zadky našich koní. Není kam uhnout, koně se točí na místě, auto pokračuje stejnou rychlostí. Lidská bezohlednost, co dodat.

Jedeme po cestě, kterou z obou stran lemuje elektrický ohradník. Cesta je však široká a koníci spokojeně kráčí na dlouhé otěži. Z nenadání Cid, který jde první, vyhodí zadními a začne divoce poskakovat.Opět ztrácím kšiltovku a mám pocit, že mi přerovnal všechny obratle. Jak začal, tak zase přestal, otáčím se v sedle a vidím, že arab provádí na stejném místě stejné kreace. A v další chvíli je zas klid. Helena sesedá, aby se vrátila pro mou čapku a zjišťuje, že v zemi probíjí elektrika. Ještě že ohrady končí a před námi se otevírá lehce zvlněná louka. Koně sami stále nacválávají, tak je v pomalém cvalu necháme jít. Lesem pak už jdeme pěšky a nasedáme až u stanů dětského tábora. Jedu úvozem a Helena po louce. Najednou Helena pobídne araba do prudkého cvalu a díky křoví a terénních nerovností je ztrácíme z očí. S Cidem nacválám, ale netuším, že začne panikařit a vyrazí divoce vpřed. V plné rychlosti prosvištíme prudkou zatáčkou mezi keři a řítíme se za Helenou. Uvědomuji si, že kdybych teď chtěla zastavit, nemám šanci. Jenže Cid nehodlá zastavit ani když jsme je doběhli. Nechám ho ještě pár metrů cválat a pak znovu zasednu a přitahuji otěž. Cid je mokrý na krku a plecích a funí a já jsem úplně vyřízená. Krokem dojedeme až k silnici a když seskakuji, klepou se mi vysílením kolena. Konečně jsme u kamarádky Johanny. Koně dostávají trochu sena a my minerálku. Začínám být unavená a jsem ráda, že můžu jen tak sedět. Představa, že se teď potáhneme dva kilometry pěšky po asfaltu do kopce mi na chuti do života nepřidává. Jenže se nějak začíná zatahovat, tak musíme pokračovat. Ještě jsme slíbili dalším koňákům, že se u nich cestou zastavíme. Táhli jsme se po silnici a já sotva zvedala nohy. I koně se vlekli jak na porážku. Cestou jsme se ale nějak všichni rozhýbali, krize je za námi a když konečně můžeme nasednout a pokračovat po loukách, jsme zase v pohodě. Projíždíme lesem a už jsme u Karla. Všude je spoustu koní a lidí, venku je táborák a povídá se. Zrovna tu jsou koňáci z Kladna, přijeli po kopytě, tiše závidím, jak vypadají svěže po několika dnech cesty. Začíná se stmívat, hlavně díky bouřkovým mrakům, loučíme se a vyrážíme na poslední etapu. Poslední úsek, kde ještě jedeme s Helenou společně, za rybníkem se už musíme rozdělit. Helena bude pokračovat domů podél silnice a já pojedu lesem. Ani koně se nechtěli od sebe odloučit, Cid se ještě chvíli otáčel a chtěl se za nimi rozklusat. Už je docela tma a já začínám litovat, že jsem si nepřibalila nepromokavý kabát. Plátěná bunda, kterou jsem si teď oblékla asi dlouho dešti odolávat nebude. Hned první kapky mi dávají za pravdu. Strhla se průtrž mračen, hřmí a sotva vidíme na cestu. Les je najednou tajuplný a chvílemi nepřátelský. Cid se vleče co noha nohu mine, na mě není nit suchá a stále musím sesedat, obcházet padlé stromy a prodírat se křovím. Jak se blížíme k domovu, už nemá cenu znovu nasedat, sundavám Cidovi uzdečku a vedu ho už jen na stájovce. Domů přicházíme v deset hodin a jsme oba rádi, že jsme doma. Dnes, když odezněla únava, znovu prožívám tento nádherný den.

zpět na první stranu